Než si to přečtete, vězte, že toto je moje osobní zkušenost s tím, že jsem součástí LGBT na jihu. To je moje zkušenost a můj názor, ne každý.
Když jsem byl ve školce, pamatuji si, že jsem se ve škole poprvé skutečně pohádal se svou nejlepší kamarádkou. Učitel nás vyvedl před třídu a zeptal se nás, o čem se hádáme. Křičeli jsme na sebe, jestli si dívky mohou nebo nemohou vzít jiné dívky.
Bylo mi asi sedm let a ani jsem nevěděl, co slovo gay znamená. Předpokládal jsem, že sis prostě vzal svou oblíbenou osobu. Tak jsem argumentoval, že si dívky mohou vzít jiné dívky, ale moji přátelé říkali, že je to směšné. Moje učitelka mě okamžitě opravila – řekla, že dívky si musí vzít chlapce.
V sedmé nebo osmé třídě jsem měl kamaráda, kterému jsem všechno vyprávěl. Procházeli jsme stejnými problémy a byli jsme si velmi blízcí. Pamatuji si, jak jsem byl u někoho doma s partou našich přátel a dívali se na filmy, když mě chytila za ruku. Drželi jsme se za ruce, dokud film neskončil. I když se to nyní zdá jako pro nejistého žáka sedmé třídy triviální, bylo to zvláštní. Přátelé se nedrželi za ruce, takže to bylo divné.
Po dlouhém přemýšlení jsem dospěl k závěru, že je do mě zamilovaná. Ještě jednou jsme se drželi za ruce v kině a dál jsme spolu trávili čas, ale nikdy jsme o tom nemluvili. Začal jsem k ní rozvíjet city. Nikdy jsem ani nepomyslel na to, že bych měl něco k dívkám. To bylo něco, o čem jsem se dozvěděl, že to není správné.
Dodnes nevím, jestli ke mně něco cítila, ale na tom nezáleží. Zjistil jsem vše, co jsem potřeboval vědět. Věděl jsem, že k dívkám něco cítím, a to mě zmátlo natolik, že jsem tu myšlenku zastrčil úplně do kouta své mysli a snažil se ji ignorovat.
O těchto chvílích jsem znovu moc nepřemýšlel, dokud jsem nebyl v posledním ročníku střední školy. Moje nejlepší kamarádka mi v té době řekla, že ke mně něco cítí. Byl jsem v šoku. Nechtěl jsem si dovolit něco cítit k jiné dívce. V mé mysli bylo zakořeněno, že je to nemorální. Myslel jsem, že ze mě udělá selhání a vyvrhel. Tak jsem jí řekl, že je to na mě moc divné a měli bychom být jen přátelé. Řekl jsem, že nechci zničit naše přátelství.
Další dny jsem strávil s bolestí v srdci. Věděl jsem, že lžu sám sobě. Když jsme se příště potkali, uvědomil jsem si, že už to nemůžu dál skrývat. Když jsme se líbali, nepodobalo se to žádné z věcí, které jsem dělal s chlapci. V tu chvíli jsem to věděl.
Nejtěžší bylo nemít to nikomu říct. Tancovala jsem kolem toho tématu s mámou. Zeptal jsem se jí, co si myslí o gayích. Řekla mi, že si myslela, že jsou hnusní, a nenáviděla je, když je viděla, jak se líbají ve všech dnešních televizních pořadech. Řekla, že lesbičky jsou jen dívky, které neměly sex se správným chlapem. Řekla tyto věci, ale tvrdila, že nemá problém s gayi. Po tomto rozhovoru mi však řekla, že by nesouhlasila s tím, že jsem gay. Řekla, že být gay lidem příliš ztěžuje život. Takže dodnes jsem k ní stále nepřišel. V tuto chvíli je to více kvůli ní než kvůli mně.
Můj táta a nevlastní matka jsou velmi jižanští, velmi věřící lidé. Chodili jsme do kostela každou neděli bez omluv a modlili jsme se před každým jídlem. Bál jsem se k nim vyjít. Mohu být velmi impulzivní člověk a z rozmaru jsem jim napsal dlouhý e-mail (můj terapeut mi navrhl, abych jim napsal dopis). Nebyli šťastní, přinejmenším. Nezřekli se mě, nevykopli mě, ani na mě nekřičeli. Znepříjemnil jsem jim to a oni nechtěli čelit problému – mně.
Několik měsíců se mě táta pravidelně ptal, jestli jsem se dostal přes tu věc s milujícími dívkami. Bolelo mě, že jsem měl odvahu za ním vyjít a on si myslel, že je to jen vtip. Naštvalo mě, že se na to pořád ptal, a tak jsem mu jednoho dne dal odpověď, kterou hledal – že jsem se dostal přes celou věc milování dívek. Přestal se na to ptát a já byla zase zpátky ve skříni.
Byl jsem na tak špatném místě a chtěl jsem zpět souhlas své rodiny, takže jsem v létě před nástupem na vysokou školu šel do církevního tábora své univerzity. Ještě než jsem se přihlásil, věděl jsem, že jít na vysokou školu na jihu a být gay nejde ruku v ruce. V podstatě jsem se snažil, aby ten gay odešel. Což, být tím, kým jsem dnes, vypadá zatraceně legračně, ale v té době to bylo všechno, jen ne.
Tolik jsem se bál o tom s někým mluvit – cítil jsem, že budu souzený. Na konci církevního tábora nechali lidi předkládat anonymní otázky na malých papírcích a oni je četli a odpovídali nahlas. Nepamatuji si, co přesně jsem na ten můj napsal, ale bylo to v duchu: Je být gay hřích? Vybírali a vybírali otázky, na které odpověděli, a nakonec se dostali k mé. Nejprve váhali, ale rozhodli se odpovědět. Žena, která četla, řekla, že být gay je hřích a že bychom se měli za gaye modlit, ale řekla to hezky.
Po církevním táboře jsem byl zmatenější než kdy jindy. Začala narůstat panika a já se bál, že na vysoké škole nenajdu žádné přátele, kteří by mě přijali takovou, jaká jsem. Chtěl jsem se přidat do klubů a zapojit se, abych se mohl setkávat s lidmi. Přihlásil jsem se do Spectrum (aliance pro homosexuály z mé vysoké školy), ale nikdy jsem tam nešel, protože jsem se příliš bál. Dokonce jsem se odhlásil z jejich e-mailového seznamu, protože jsem se tak bál, že to lidé uvidí.
Připojil jsem se k sesterstvu a několika dalším organizacím. Hodil jsem svou gaynost za hlavu a snažil se jednat přímočaře. Spřátelil jsem se, ale byli povrchní. Věděl jsem, že mi něco chybí. Věděl jsem, že nejsem své pravé já. Na konci druhého semestru prvního ročníku jsem si začal uvědomovat, že už nemůžu nic předstírat. Nebudu vás nudit klasickým zamilovaným dívčím příběhem, protože už víte, jak to skončí.
Když byla manželství homosexuálů legalizována krátce po skončení mého prvního ročníku, přidal jsem příspěvek na Instagram, abych to podpořil a oslavil. Dostal jsem spoustu nenávistných komentářů k mému příspěvku s biblickými verši spolu s nimi. Dívka z mé střední školy řekla: Alexo, jsi milá dívka, ale nebudeš se mě snažit přesvědčit, že LGBT je v očích Boha přijatelné. Postavím se za to, co můj Otec říká, že je správné, a tohle prostě není ono. Na to navázala veršem z knihy Leviticus, na který jsem odpověděl: Uváděním nenávistných biblických veršů na můj Insta mě nenapraví, ale díky!
A tak moje rodina zjistila, že jsem stále gay. Četl jsem bezpočet příspěvků na Facebooku o bezbožných queerech a jeden dokonce řekl, že všichni potřebují jít na Blízký východ do temného kouta. Jak vidíte, jižané nejsou vždy okouzlující.
Ve druhém ročníku vysoké školy jsem potkal své nejlepší kamarády. Přestal jsem se stýkat s lidmi ve svém spolku a snažil jsem se zapadnout do spolkového života, což mi dalo čas setkat se s lidmi, kterým na mě skutečně záleželo. Začal jsem se cítit pohodlněji být svým skutečným já. Začal jsem přispívat na sociální sítě o právech gayů. Ale když jsem začal zveřejňovat takové věci, dívky z mého spolku se ke mně začaly chovat jinak.
Abych to zkrátil, moje sesterstvo se mě snažilo vynutit, že jsem lesba. Tohle pro mě byla poslední kapka. Už mě unavovalo skrývat, kdo jsem. Teď všem říkám, že jsem gay a nebojím se to říct. Ne každý to schvaluje, ale mně je to jedno. A je zatraceně legrační dělat si ze sebe neustále vtipy pro gaye.
Členové mé rodiny, kteří vědí, že jsem gay, se tomuto tématu za každou cenu vyhýbají. Bolí to, ale nemůžu udělat nic, abych změnil jejich názor. Ale co nedávno tak bolelo, byla skutečnost, že se mnou nechtěli mluvit o střelbě v Pulse. Několik přátel a dokonce i někteří známí mi psali SMS, zda si potřebuji s někým promluvit. Moje rodina se o tom ani nezmíní.
Rodina je důležitou součástí jižanského života a stále je miluji, ale také považuji své přátele za zvláštní součást své rodiny. Nechápejte mě špatně, miluji svou rodinu a nevím, co bych si bez ní počal. Dělají pro mě hodně, za co jim nikdy nebudu moci poděkovat.
Píšu to proto, že je těžké to pochopit, pokud to nezažijete na vlastní kůži. Bez kontextu a osobního příběhu si lidé někdy myslí, že si všechny své názory vymýšlím. Jih může předstírat, že není homofobní, ale realita je taková, že mnoho jižanů je. Ať už je to kvůli náboženství nebo osobnímu přesvědčení, stále to neomlouvá nehoráznou nenávist. Je to pro nás dost těžké tam venku bez veškeré nenávisti od ostatních.
Až příště někomu řeknete, že svou sexualitu předstírá, aby si získal pozornost, nebo že si to přivodil sám, zamyslete se prosím nad všemi těžkostmi, kterými prochází. O tohle nežádali a nepřál bych to ani svému nejhoršímu nepříteli. Ale je to svět, ve kterém žijeme – alespoň to je moje zkušenost z jihu.
